Allivictus

Imunitu máme vrozenou a získanou. Z hlediska přežití jedince je důležitější vrozená imunita, je nespecifická a komplexnější. Kromě povrchů sliznice a kůže zahrnuje také buňky, kterým říkáme polymorfonukleární leukocyty. Ty jsou schopné na infekci reagovat ihned, bez signálu od jiných buněk.

„Získaná imunita, která je představována protilátkami a t-lymfocyty, je zase taková nadstavba, která určuje, abychom si viry, se kterými jsme se setkali, zapamatovali. Je to naše imunologická paměť. Bez protilátek může člověk dva až tři roky přežít a zas tolik se toho nestane, vrozená imunita je zásadnější. Dobře fungující imunita je ale komplex obojího,“ vysvětluje profesorka Bartůňková.

Když se imunita zvrtne

Někdy se ovšem stane, že se naše vlastní imunita obrátí proti nám. „Ano, tomu říkáme autoimunitní onemocnění. Je to jeden z důsledků hygienické hypotézy. Tím, že děti nejsou od malička vystaveny určitým infekcím, tak jako by ta imunita nemá co dělat, a tudíž se pak vrhá na neškodné alergeny, případně na vlastní orgány. Není to samozřejmě samospasitelné. Vlivů je mnohem více. Velkou roli hrají genetické faktory, které si neseme už z dob, kdy naši předkové přežili různé infekční epidemie. Přežili ti, kteří měli robustní, polyreaktivní imunitní systém. Daní je, že když se takový systém ‚nudí‘, může se obrátit proti vlastním tkáním,“ dodává s nadsázkou lékařka.

Na otázku, zda je možné říct, podle čeho si imunitní systém vybírá, na co ve vlastním těle zacílí, imunoložka odpovídá: „To se úplně nedá říci. My sledujeme třeba rodiny, kde se autoimunity vyskytují, ale není to ta samá autoimunita. Maminka trpí třeba revmatoidní artritidou a dcera má roztroušenou sklerózu, takže není to, že by se dědily ty jednotlivé choroby, ale každý může mít nějakou jinou z té skupiny autoimunitních chorob. Co určí to, že u jednoho je mozek tím cílem, u druhého štítná žláza a u třetího pankreas diabetes, tak to bohužel nevíme.“

Léčba autoimunitních onemocnění spočívá, zjednodušeně řečeno, v potlačení vlastní imunity. Používají se totiž léky ovlivňující aktivitu bílých krvinek, což mívá na druhou stranu dopad na imunitu proti jiným nemocem.

„Neumíme potlačit jenom tu špatnou imunitu proti tomu jednotlivému orgánu, ale potlačujeme imunitu jako celek, tudíž na druhou stranu snižujeme i tu protiinfekční imunitu a musíme velmi balancovat mezi tím, abychom potlačili tu špatnou imunitu, a nepotlačili až tak moc tu antiinfekční imunitu. Bohužel nemáme zatím přípravky, které by byly schopné potlačit jenom tu špatnou imunitu. Je to něco za něco.“

V Rozstřelu dále Jiřina Bartůňková hovořila o reakci imunitního systému na respirační viry. Na konkrétním příkladu koronaviru vysvětlila, jak virus do těla proniká, za jakých okolností a kde se „uchytí“. Také hovořila o tom, zda je pro imunitu výhodnější opakovaně se setkávat se slabou virovou náloží, nebo jednou prodělat intenzivní virové onemocnění. V rozhovoru s Elen Černou rovněž popisovala, kdy je nošení ochranné roušky imunitě spíše na škodu a kdy už to má svůj význam.

Probrala také účinnost potravinových doplňků na posílení imunity. „Potravinové doplňky, to je taky velká kapitola. Většina potravinových doplňků podle jedné americké studie vyšla tak, že asi 80 procent jich je zcela neúčinných. Dokonce ani nemají to, co je v nich deklarováno, takže je důležité sledovat, z jakého jsou zdroje.“

Zdroj a způsob skladování je podle Jiřiny Bartůňkové potřeba sledovat, i když si kupujeme místo doplňků ovoce a zeleninu.

„My jsme se zabývali hlavně zázvorem. Stanovovali jsme dvě hlavní účinné látky v zázvoru. To jsou shogaol a gingerol. Zkoumali jsme zázvory koupené v supermarketu, dovezené z Číny, z Bolívie a Indonésie a zjistili jsme, že se v obsahu těchto účinných látek opravdu hodně liší. Záleží nejenom na době sklizně a skladování, ale i na formě pěstování. Nejlépe vyšel bio zázvor z Jávy. Měl nejvíce účinných látek a žádné z toxických. Ten jsme potom využili do tabletek,“ vysvětluje postup výroby potravinového doplňku se zázvorem, na kterém se podílela.

Imunita nám „zařizuje“ i vztahy

Ač se to nemusí na první pohled zdát, imunita stojí i za rozhodnutím, jakého partnera si vybereme.

„Máme jakési molekuly tkáňové slučitelnosti. Říkáme jim HLA molekuly. Ty určují například, jestli přijmeme nějaký orgán při transplantaci. Tady proto vždy hledáme z hlediska HLA molekul co nejpříbuznějšího dárce. Tyto molekuly se také vylučují do čichu, takže pokud vám někdo fyzicky ‚voní‘, je to i na základě těchto molekul,“ popisuje imunoložka. Ale tady naopak hledáme partnera s jinou imunitou, aby tu naší doplnil.

V Rozstřelu profesorka Jiřina Bartůňková dále popsala vliv stresu na naši imunitu i to, proč je pro náš imunitní systém důležitý dostatek vitaminu D.